Aneb utkání o stejném průběhu jako všechny předchozí, neplánované absence nakonec nevadily, nervy na pochodu z rozhodčích a ledově klidný kouč s horečkou na laviččce.
Co úvodem….absence – Novic na cosik zapomněl, takže ten byl úplně zapikanej (upomínky na telefonu k různým událostem jsme ho naučili), Plavča – záda sem, záda tam, hlavně když to rozhýbám, Honza působící doma jako topidlo. Já jako něco podobného na lavičce jako blanický rytíř – připraven vyrazit, až bude nejhůř. Jinak v podstatě komplet, psychická schránka většiny hráčů před utkáním plná sebevědomí. Až nezdravého, na Babáka se nám hrává dlouhodobě špatně, k čemuž přispívají většinou emoce v mixu se zvláštními rozhodnutími sudích smíchané s vlastní depresí ze špatného vývoje zápasu, když neposlouchám, co mi říká trenér spojené se zakletou obroučkou na jednom z košů. A taky soustředění se na nebasketbalové věci, byť na hřišti. Takže ty jsem se snažil odfiltrovat já a snad se mi to i povedlo.
Základní sestava se změnami – na středu Malča, na pivotu Emby. Až potud vše v pořádku až do úvodu utkání – temná síla zmaru zaútočila. Domácí zahájili brutálním náporem 2:0, což eliminoval Emby srovnáním. Jenže na dlouho dobu to byly jediné body, co padly. Přidávali jsme je podobným stylem jako české vlády penze důchodcům a výsledek byl stejně tristní. Těsně před koncem čtvrtiny stav 14:3 (sic!) prodělal korekci v poslední minutě na 14:8. Což nic neměnilo na faktu, že ten poklop na koši nikdo pořád nesundal. Už od začátku bylo zřejmé, že trend rozhodování sudích bude stejný jako v předchozích zápasech zde. Stejně jako reakce některých našich hrářů na to. Tady se mi snad podařilo aspoň se nepouštět do diskusí s rozhodčími a eliminaci zbytečných emocí, které nás mohly definitivně potopit.
Druhá čtvrtina se nesla ve znamení boje zejména sami se sebou a malopotentní střelbou. Snaha alespoň udržet bodový rozdíl nevycházela, domácí místy vedli až o 13 bodů. Nám opětovně nepomáhala slabá úspěšnost TH, v době, kdy jsme potřebovali stahovat, bylo opět 5/1. Nicméně nervy začaly být na pochodu zejméne u domácích, kteří rozhodnutí sudích komentovali někdy až nevybíravě. Tedy rozhodnutí…..Libor Chaloupka se nepozštěl do žádných velkých akcí a Štěpán Urbánek byl mnohdy skoro až pranýřován. Po jednom takovém výlevu, kdy na rozhodčího řval jeden z domácách asi minutu, jsem mu řekl slavnou větu „Tak už mu ji dej!“ Tedy padla pravní TCH utkání. Následně si Škary připsal faul při trojce, který domácí palič potrestal jedním úspěšným zásahem. A tím stanovil rozdíl ve skóre na 14 poločasových bodů.
Třetí čtvrtina ve znamení našeho očekávaného náporu, který také proběhl. Úvodní nápor v podobě série 8:0 přibrzdila domácí trojka. Byly to však také jediné bodu, které v této části hry domácí dali a my jsme tak mohli v poměrném poklidu stahovat skóre až do vyrovnaného stavu na konci čtvrtiny. Vůbec ten dekl, který na tom koši byl položený celou první půlku, na něm také zůstal. Domácí se s tím poměrně těžko smiřovali a tak se k množství faulů prezentovali i ne zrovna salonními komentáři dění na hřišti. Nicméně to bylo ještě bez nějakého odměňování technického provedení či podobných náležitostí. To mělo teprve přijít.
Poslední čtvrtina určila konečné skóre. Ujali jsme se poprvé v zápase vedení a to už jsme drželi až do konce. Poklidným odskakování do náskoku 7 – 8 bodů, který jsme drželi až do konce a to i přes závěrečnou snahu domácích aspoň stopovat čas. A nám zase povzdech – ty šestky….15/6 ve čtvrtině, poslední minuta 7/2. Rozdíl sedmi bodů byl i konečným rozdílem celého zápasu. Nebyl to zrovna lehký zápas, opravdu ne. Těmi šestkami jsme si ho mohli jenom vylepšit, ale věrni svému cíli – nic si neulehčovat – jsme je vesele zahazovali. A nás to bude jednou opravdu mrzet.
Tak a moje oblíbená disciplína – zhodnocení jednotlivců.